Blue Bell: japonské akustické kytary, historie a modely

Blue Bell Guitars: Bluegrassová ikona z éry „Lawsuit“.

Kytarová značka Blue Bell zaujímá jedinečné postavení v krajině japonského kytarového průmyslu 70. let. Nejednalo se o samostatnou společnost, ale o produkt specifického historického a kulturního okamžiku – „zlatého věku“ nebo „doby soudních sporů“, kdy japonští loutníci dosáhli mistrovství v replikaci a v některých případech i vylepšování klasických návrhů amerických akustických kytar.

Blue Bell byla vysoce kvalitní značka vyráběná v 70. letech 20. století výhradně pro japonský domácí trh. Tento fakt vysvětluje jeho relativní anonymitu na Západě a jeho status „kultovní klasiky“ mezi fajnšmekry. To, čím se Blue Bell odlišovalo od ostatních japonských producentů, byla přesně zaměřená marketingová identita, silně inspirovaná americkou country, western a bluegrassovou hudbou. Svědčí o tom výrazné logo stylizované do podoby salónního nápisu a reklamní materiály, které obsahovaly obrázky kovbojů a tradičních řemeslníků, vytvářející jasné „bluegrassové téma“. Na přeplněném trhu plném kopií kytar Martin a Gibson umožnila tato tematická identita značce vytvořit specifický výklenek a oslovit japonské hudebníky fascinované americkými hudebními žánry. Nešlo jen o kopírování designu kytary, ale o přizpůsobení její kulturní identity potřebám domácího trhu, což byl sofistikovanější přístup než jednoduchá replikace.

Značka Blue Bell působila v širším kontextu japonského kytarového boomu 70. let. Toto období se vyznačovalo výrobou kvalitních replik amerických modelů (např. Martin a Gibson) v době, kdy byla kvalita některých amerických nástrojů vnímána jako klesající. Pochopení tohoto historického pozadí je zásadní pro pochopení toho, proč byly značky jako Blue Bell vytvořeny a proč jsou dnes tak oceňovány.

Základním aspektem pro pochopení značky Blue Bell je její komplexní výrobní model založený na zakázkách pro externí výrobce (OEM). Kytary Blue Bell nebyly vyrobeny v jedné vyhrazené továrně. Byly výsledkem práce některých z nejuznávanějších japonských dílen té doby, včetně Tama, Suzuki a Fujigen. Tato rozmanitost výrobců je klíčová pro pochopení rozdílů v kvalitě a designu jednotlivých modelů, o kterých bude podrobně pojednáno později ve zprávě.

Korporátní kořeny – spojení s Hoshino Gakki

Abychom plně porozuměli historii Blue Bell, musíme vysledovat její korporátní spojení až k jednomu z největších japonských konglomerátů hudebních nástrojů, Hoshino Gakki. Právě v této struktuře se zrodila strategie duální značky, která definovala přítomnost těchto nástrojů na světovém i domácím trhu.

Kytary Blue Bell vyráběla společnost Seisakusho založená v roce 1962 v prefektuře Aichi jako součást korporace Hoshino Gakki - stejné, která vlastní světoznámou značku Ibanez. Klíčovým prvkem obchodní strategie společnosti Hoshino Gakki byla segmentace trhu. Stejná řada kytar se prodávala pod dvěma různými názvy: Blue Bell na japonském domácím trhu a TAMA na exportních trzích, hlavně na Západě. To je nesmírně důležité rozlišení pro sběratele a nadšence, kteří se snaží pochopit původ těchto nástrojů.

Použití dvou značek bylo vědomým obchodním rozhodnutím. Svou mezinárodní pozici si Hoshino Gakki budoval již prostřednictvím značky Ibanez. Oddělení značek umožnilo společnosti přizpůsobit svůj marketing různým regionům a vyhnout se rozmělnění nebo zmatku kolem hlavní značky. Pro sofistikovaný japonský trh byla použita nová, kulturně zaměřená značka (Blue Bell), zatímco pro export byl zvolen neutrálnější, japonsky znějící název (TAMA). Tato strategie chránila hlavní značku Ibanez před přímým spojením s výrobou špičkových kopií kytar Martin v citlivé „době soudních sporů“.

Samotné jméno TAMA má své kořeny v historii zakladatelského rodu. Byl vytvořen zakladatelem Hoshino Gakki, Yoshitaro Hoshino, na počest své manželky Tama Hoshino. Přestože je dnes TAMA celosvětově uznávaná především pro výrobu bicích, její původ ve výrobě vysoce kvalitních akustických kytar je klíčovým prvkem historie značky Blue Bell.

Síť dílen – výrobců za značkou Blue Bell

Výrobní model Blue Bell byl decentralizovaný a založený na objednávkách pro různé specializované továrny. Právě továrna původu, často uvedená na štítku uvnitř ozvučnice, je klíčem k pochopení kvality a specifikací daného kusu. Tento systém lze označit jako hierarchický, kdy jednotlivé dílny byly zodpovědné za výrobu modelů v různých cenových hladinách.

Továrna TAMA (Seisakusho): Prémiová dílna

Hlavní továrna Tama v Aichi, součást Hoshino Gakki, byla zodpovědná za výrobu špičkových modelů Blue Bell. Tyto nástroje byly ručně vyráběny malou skupinou elitních kytaristů a často se vyznačovaly celodřevěnou konstrukcí, díky čemuž byly nástrojem profesionální kvality. Tyto kytary, prodávané na export jako TAMA a v Japonsku jako Blue Bell, představovaly vrchol výrobních možností společnosti a jsou stále považovány za jedny z nejlepších japonských akustických kytar té doby.

Suzuki Violin Company: Kvalita střední třídy

Významná část modelů Blue Bell střední ceny, jako je populární BW-400, byla vyrobena společností Suzuki Violin Company. Suzuki, jeden z nejstarších a nejuznávanějších japonských výrobců nástrojů, přinesl do spolupráce své rozsáhlé zkušenosti a pověst solidního zpracování. Kytary Blue Bell z produkce Suzuki se vyznačovaly vynikajícím poměrem cena/výkon a pevnou konstrukcí, což přispělo k vytvoření dobrého jména značky.

Fujigen Gakki: Odkazy na „dobu soudních sporů“

Továrna Fujigen, známá výrobou nástrojů pro mnoho špičkových značek včetně Ibanez a Greco, se také podílela na výrobě některých modelů Blue Bell, jako je W-350 a určité verze W-400. Klíčové je zde silné spojení mezi kytarami Blue Bell vyráběnými Fujigen a nástroji Greco ze stejného období. Fujigen byl hlavním výrobcem pro Greco, což vysvětluje četné podobnosti ve specifikacích, použitých komponentách (např. klíče značky Greco) a celkové filozofii designu.

Pochopení tohoto modelu výroby ve více továrnách je zásadní. Značka „Blue Bell“ sama o sobě není jednotným ukazatelem kvality. Skutečným měřítkem hodnoty nástroje je jeho tovární původ. Kytara Blue Bell z produkce Tama je nástrojem úplně jiné třídy než model z produkce Suzuki nebo Fujigen. Sběratelé a nadšenci musí nejprve určit výrobce, aby mohli správně posoudit pozici kytary v hierarchii produktů, použité materiály a pravděpodobnou kvalitu konstrukce.

Modely Blue Bell – profil klíčových nástrojů

Kytarová řada Blue Bell byla různorodá a odrážela výrobní hierarchii popsanou v předchozí kapitole. Níže uvedená tabulka ukazuje srovnání klíčových modelů, za kterým následuje podrobný popis každého z nich.

Tabulka: Profil modelů kytar Key Blue Bell

Modelové prémiové produkty przez TAMA (linia „All Solid“)

Nejvyšší modely v nabídce Blue Bell, vyráběné v továrně Tama, byly mistrovské nástroje, vyrobené výhradně z masivního dřeva, což bylo přímou konkurencí pro nejlepší americké kytary.

• Blue Bell W-1000: Byl to flagowy model, będący repliką gitary Martin D-28. Vyznačoval se celodřevěnou konstrukcí: horní deska z masivního německého smrku a boky a zadní část z masivního indického palisandru. Gryf wykonano z jednego kawałka mahoniu, a podstrunnicę i mostek z hebanu. Nástroj zdobiły ożyłkowanie w jodełkę (rybí kost) oraz markery na podstrunnicy w kształcie płatków śniegu. Co istotne, model ten, podobnie jak jeho historyczne odpowiedniki marki Martin, nie posiadał pręta regulacyjnego w gryfie.

• Blue Bell W-800: Kolejny model z najwyższej półki, również wykonany w całości z litego Drawna przez fabrykę Tama. Posiadał litą świerkową płytę wierzchnią oraz boki i tył z litego palisandru. Luxusní dekorace jako rybí kostice a fixy na sněhové vločky zdůrazňovaly její vysoké postavení v nabídce značky.

Modele produkowane przez Fujigen a Suzuki (wysokiej jakości laminaty)

Modely střední a vyšší střední ceny často používaly horní desku z masivní desky v kombinaci s laminovanými stranami a zadními stranami. Należy jednak podkreślić, że japońska technika laminowania z tamtego okresu, znana jako „double plate“, była wyjątkowa. Jednalo se o lepení dvou vrstev masivního dřeva, které umožňovalo stabilitu a odolnost proti praskání při zachování rezonančních vlastností podobných těm z masivního dřeva.

• Blue Bell W-400: Dvě továrny, dva modely: Model W-400 je dokonalým příkladem výrobní složitosti značky, protože existovaly minimálně dvě jeho verze, vyráběné v různých továrnách:

  • Verze Suzuki (BW-400): Jednalo se o repliku ve stylu Martin D-28/D-35, vyznačující se masivní smrkovou deskou, třídílnou zadní stranou z indického palisandru a výrazným logem „SALOON“.

  • Verze Fujigen (W-400): Deset modelů był repliką gitary Gallagher „Doc Watson“. Měl značky ve tvaru sněhových vloček a byl často vybaven klíči se značkou Greco, což opět zdůrazňovalo úzké výrobní vazby mezi továrnou Fujigen a značkou Greco.

• Blue Bell W-350: Tento model, vyrobený společností Fujigen, byl kopií kytary Martin D-28. Měla pevnou desku a nesla četné podobnosti s akustickými kytarami Greco z poloviny 70. let.

• Blue Bell W-200: Tento model z produkce Suzuki měl smrkovou desku, tělo z palisandru a krk s jemným "V" profilem.

• Řada F: Blue Bell kromě modelů dreadnought (řada W) nabízel i kytary s menším tělem, ve stylu Martin 000, označené písmenem „F“. F-200 měl laminátové tělo, zatímco F-300 byl model s pevnou střechou.

Blue Bell a TAMA Heritage

Výrobní období kytar Blue Bell a TAMA bylo relativně krátké, ale intenzivní. Skončila na konci 70. let, nikoli kvůli klesající kvalitě nebo nedostatku poptávky, ale v důsledku strategického firemního rozhodnutí, které navždy změnilo krajinu japonského kytarového průmyslu.

Výroba kytar pod značkami TAMA a Blue Bell skončila kolem roku 1979. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí byla změna strategie mateřské společnosti Hoshino Gakki. Vedení si uvědomilo obrovský potenciál a znalosti nashromážděné v továrně Tama. Namísto pokračování ve vývoji druhořadé butikové řady se rozhodla využít tyto zdroje – vysoce kvalitní dodávky dřeva, kvalifikované kytaráře a vyspělá výrobní zařízení – k posílení své vlajkové lodi mezinárodní značky Ibanez.

Tak se zrodila nová, prestižní série Ibanez „Artwood“. Továrna, pracovníci a materiály, které dříve vytvořily legendární kytary Blue Bell a TAMA, byly plně přesměrovány na výrobu této nové řady, což společnosti Ibanez umožnilo úspěšně konkurovat na globálním trhu špičkových akustických kytar. Konec výroby Blue Bell/TAMA tedy nebyl znakem neúspěchu, ale strategickým posunem výrobních zdrojů pro potřeby hlavní značky korporace.

Odkaz Blue Bell je dvojí. Na jedné straně je to příběh značky s krátkou životností, která však na svou dobu dosahovala mimořádně vysoké úrovně kvality. Na druhou stranu její relativní anonymita na Západě vyplývající z toho, že jde o značku určenou pro tuzemský trh, v kombinaci s legendární kvalitou továrny Tama a zasazením do „zlaté éry“ japonské kytarářské výroby ji dnes mezi uvědomělými sběrateli činí mimořádně žádanou. Kytary Blue Bell zůstávají hmatatelným důkazem mistrovství japonských řemeslníků a fascinující kapitolou v historii akustické kytary.

Polský originál článku ↗